Založení
- 1890 započala výstavba - detenční a léčebné zařízení
- 1892 přeloženo prvních 50 nemocných z brněnského ústavu (kapacita naplněna do konce tohoto roku)
- psychiatrický ústav oficiálně otevřen 1. ledna 1893
- nemocné přijímal ředitel ústavu, příjem schvaloval zemský výbor
- v r. 1895 bylo ve Šternberku umístěno 621 nemocných
- provozy: správní budova, kaple, dílny, skleník, kuchyň, prádelna
- rozdělení nemocných: lehce nemocní, částečně klidní, pracující, epileptici, paralytici, neklidní
- nejčastější diagnóza: paralytická demence
- léčba: bromid draselný, opiové deriváty, morfin, kodein, koňak a chloralhydrát
Válečná léta
- I. světová válka – vojenský lazaret
- II. světová válka – český personál prchá před okupací, poslední český zápis do indexu nemocných 1. října 1938
- postupné uzavírání a likvidace léčebny
- na příkaz A. Hitlera akce T4 – transporty pacientů do plynových komor, ničení chorobopisů, dochován pouze seznam přijatých a propuštěných
- poddůstojnická škola, tankový oddíl SS, kasárna
- r. 1945 objekt obsazen Rudou armádou, předán zpět státu v r. 1946
- po válce
Adaptace pavilónů, obnova provozů, laboratoř, RTG, hospodářství
- 50. léta – modernizace, dětské oddělení a škola, kulturní terapie
- tělocvična, pavilon psychologie
- r. 1948 – 420 lůžek, 2 lékaři, elektrické šoky a inzulinová komata, protialkoholní léčba
- r. 1949 Státní léčebna pro choroby mozkové + Léčebna pro alkoholiky a jiné náruživce
- 70. léta – nové protialkoholní oddělení, stavba dalšího pavilonu
- 80. léta – gerontopsychiatrický primariát
- 90. léta – zřízena místa sociálních pracovnic (vyškolené zdravotní sestry)
Historie PL
Když první psychiatrický lůžkový ústav na Moravě /v Brně, založený v roce 1863/ byl beznadějně přeplněný, bylo Zemským sněmem rozhodnuto o vybudování dalšího. Požadavkem pro volbu jeho místa byla „blízkost většího města“, neboť „jen málo lékařů službě v ústavech pomatenců se věnuje a život vzdáleně od města jim nepříjemný jest“. Dalšími kritérii byla poloha v přívětivé krajině, s dobrým spojením na stávající komunikace, na pevné a suché půdě, se zajištěním dostatečného množství pitné vody.
O nový ústav se ucházela řada měst, například Přerov, Rožnov pod Radhoštěm, Kojetín, Mohelnice, Slavkov, Fulnek a další. Vážným kandidátem byly Hranice, překážkou však byla neúměrná cena pozemků a nedostatek vzrostlých stromů na plánovaném místě. Holice, jako část Olomouce, zase diskvalifikovala hrozba záplav řekou Moravou.
Nakonec byl jako vyhovující zvolen Šternberk a v roce 1888 přijal zemský výbor rozhodnutí zakoupit příslušný pozemek a zhotovit stavební plány na výstavbu „druhého zemského blázince“.
Rozpočet činil 866 681 zlatých 7 krejcarů, při započtení výsadby parku a zřízení cest a topného systému se náklady navýšily na 1 110 000 zlatých. Plánovaná kapacita byla 1000 nemocných. Jeden ošetřovatel měl dohlížet nejvíce na 7-10 pacientů a měl své lůžko přímo nad jejich ložnicí. Ty byla projektovány pro 10 osob. Místnosti pro denní pobyt měly sloužit nejvíce pro 20 pacientů. Ve dvou pavilonech byl použit unikátní bezpečnostní systém horkovzdušného vytápění.
Vlastní výstavba ústavu byla zahájena v roce 1890. Již 15.1.1892 mohlo být přijato prvních 50 pacientů, kteří byli přeloženi vlakem z Brna, ve zvláštním vagonu, za doprovodu ošetřovatelů. Prvním ředitelem se stal doktor Josef Scharf. V lednu roku 1983 byl psychiatrický ústav ve Šternberku oficiálně otevřen pro přijímání nemocných. Jako jeho spádová oblast bylo určeno území mezi Novým Jíčínem, Uherským Brodem, Valašským Meziříčím, Prostějov, Přerov, Šumperk, Rýmařov a Českou Třebovou. V roce 1895 zde bylo již umístěno 621 pacientů. V roce 1990 však /ke dnu 31.7./ bylo v ústavu léčeno 536 mužů a 403 žen a tento byl tedy neúnosně přeplněn.
Zajímavý je pohled zemského výboru na problematiku personálu psychiatrické léčebny. V jeho zprávě /z konce 19. století!/ doslova stojí: „Ošetřování choromyslných jest jaksi na vyšším stupni než nemocných ostatních. Ošetřovatel musí mít láskyplnou a trpělivou povahu, jakož i tichou dovednost, místo toho se ke službě hlásí jen ti, kteří v jiné službě obstáti nemohou, neb jinou službu nemohli dostat.“ Z těchto důvodů bylo v novém ústavu navrženo podstatné zvýšení platů – nikoli pouze převzetí brněnských platových směrnic.
Lapidárně je konstatováno: „Ústav pro choromyslné tvoří jednu velkou rodinu, jakousi obec samu pro sebe. Nemůže-li takřka vjedno s ústavem srůsti tak, aby prospěch nemocných a ústavu měl vždy za svůj, pak není takový na svém místě“.
Úsměv budí – své době poplatné – léčebné strategie. V roce 1893 byl hlavním léčebným přípravkem Kalium bromatum a jen v měsíci červenci se ho spotřebovalo 8 kilogramů! Dalšími oblíbenými byly opiové a morfinové preparáty, kodein a také „spiritus vini cognac“ /á 200g/.
Dne 15.11. 1893 byl ve vestibulu hlavní budovy slavnostně vsazen „ukončující“ kámen hrabětem Felixem Vetterem z Lilie.
Objevovaly se však i nečekané překážky při předpokládané prosperitě léčebny. Hned v prvním roce provozu léčebny došlo ke sporu s podnikatelem Antonínem Toglem. Ten získal schválení svého záměru vybudovat v blízkosti ústavu /164 metrů od ženského oddělení!/ hostinec a noclehárnu od města Šternberk. Dohlížecí zemský výbor se tedy musel zabývat takovouto argumentací ze strany ústavu: „Vyhlídkou na hostinec by choromyslní ošetřovanci ustavičně znepokojováni býti museli a léčení by tím značně trpělo, což by při případných tanečních zábavách a ostatních veselostech ještě více překáželo a bylo na škodu. Nelze přehlédnout i tu příčinu, že od ošetřovatelstva se musí žádati kázeň i střízlivost a poněvadž trvání hostince v takové blízkosti ústavu by zachování těchto vlastností ošetřovatelstva
nejen velmi značně ztížilo, nýbrž i nutný dozor obcování s venkovem by zmařen býti mohl i zmařen byl.“
Rozvoj ústavu však utěšeně pokračoval. V roce 1900 byla instalována telefonní ústředna se 30 klapkami a dále „signální aparát“ v ředitelské budově, který umožnil kontrolu noční bdělosti ošetřovatelů ve službě. Každý musel v přesně stanovených intervalech stisknout zvláštní knoflík na oddělení a včasnost plnění této povinnosti se zaznamenávala na kruhovém diagramu.
Na přelomu 19. a 20. století byly zavedeny osvícené služební předpisy. Výslovně je v nich uvedeno, že „choromyslní jsou nemocní, proto nejsou za své jednání zodpovědní.“. U ošetřovatele pak musí být „klidná rozvaha, trpělivost, přívětivost“, ošetřovatel „není představeným, ale služebníkem a ochráncem nemocných“, na druhé straně „je třeba se varovat neomalené důvěrnosti“. Ošetřovatelé byli vyzýváni k „laskavému, soucitnému a mírnému“ zacházení s nemocnými. Bylo zakázáno tykání. Přísně byly zakázány nadávky, zejména „do bláznů, vzteklých a potrhlých“. Nemocným se nesmělo odporovat v bludných představách, na druhé straně se tyto nesměly podporovat. Velmi přísně bylo zakázáno bití „i udeření“. Stůl bylo třeba prostírat, pokrmy se musely podávat dostatečně teplé. Byla
zajištěna „čerstvá“ a čistá voda. Šaty se denně čistily, což částečně prováděli sami nemocní pod dohledem ošetřovatelů. Lékaři prováděli kontrolu dopisů a četby nemocných.
V inventáři bylo 5 koní, 15 krav, 30 prasat na porážku a 21 chovných. V roce 1900 ústav vyprodukoval na svém hospodářství 1919 kg špenátu, 362 kg chřestu, 349 kg cibule, 672 kg petržele, 16 kg čočky, 114 kg hrušek atd. Brambory byly pěstovány na rozloze 3,60 ha.
V ústavní kuchyni bylo jen za měsíc prosinec 1900 /při přípravě pokrmů pro nemocné/ spotřebováno 35 litrů červeného a 299 litrů bílého vína a 2202 porcí á 1/3 litru šternberského piva /z pivovaru, který shodou okolností patřil bratrovi ředitele ústavu.../.